Pomáhám lidem najít jejich vlastní cestu díky svému poznání a výsledkům

Překonal jsem vážné zranění páteře

V létě 2024 jsem si v bikeparku zlomil páteř a jeden ze 3 zlomených hrudních obratlů jsem měl roztříštěný s kompresí na 50 %, což běžně vyžaduje operaci. Tu jsem odmítl a díky perfektně funkčnímu tělu a úžasných schopnostech regenerace, kterou odemyká znalost a aplikace výživy podle metabolického typu a přírodních doplňků, jsem se za pár měsíců vrátil k plné funkčnosti. A nejen to, byla to doslova rekonstrukce těla z fyzického dna až na podium Mistrovství Evropy za pouhých 6 měsíců tréninku. 

Nejdůležitější rozhodnutí v životě… 3 zlomené obratle a jeden s kompresí na 50 % (T5) – tato tříštivá zlomenina obvykle vyžaduje operaci sešroubováním okolních obratlů a opravení struktury a výšky roztříštěného obratle už od 33 % komprese (měl jsem 50 %). K tomu zlomená zadní struktura (oblouk), okolní obratle (T4 a T6) – zlomenina lehčího typu bez deformace.

Ke konci července v závěru odpoledního ježdění v Rokytnickém bikeparku jsem na jednom docela ostrém dropu, který jsem ten den už několikrat skákal, udělal pár drobných chybiček a byl z toho let asi 5 metrů přímo na hlavu. Bohužel jsem padal jako hřebík hlavou do země, sílá se neměla, kde rozložit a vše absorbovala páteř v přímé ose. Na tohle neexistuje žádná ochrana. Integrální přilba praskla, rozletěla se na tři části, až mi sklouzla z hlavy, kterou jsem ryl do kamenů a hlíny pod dopadem. Kupodivu jsem neztratil vědomí, ale dopad to byl velmi drtivý. Až tak, že jsem si cvaknutím čelistí o sebe téměř rozdrtil několik zubů – ne předních, ale stoličky vzadu. Jedné se kus odštípl, který jsem s hlínou, štěrkem a krví plival po tom, co jsem rozdýchal akutní stažení celého hrudníku od lopatek. Pravděpodobně jsem si zlomil i nos, slušně obrousil hlavu i obličej, ale to byla jen kosmetika.

Postupně jsem se sbíral a rozdýchával s blokovaným krkem až po lopatky, mezi kterými jsem cítil tupou bolest – zažil jsem však i horší. Možná proto mě nenapadlo, že bych mohl mít vážně zranění a s tím spojená rizika. Střední diskomfort jsem nevyhodnotil jako důvod paralýzy.

V krizových situacích dokážu celkem racionálně fungovat a spoléhám na vlastní pomoc, než na její čekání. Tělo má inteligentní bezpečnostní systémy a v kritických chvílích má člověk neuvěřitelné schopnosti.

Moje svaly zafungovaly a okamžitě fixovaly páteř jako airbag, aby zabránily horším následkům v průběhu pádu i dlouho po něm. Po chvíli – asi tak 20 minutách odhadem – jsem se posbíral, nasedl na kolo a opatrně, nejjednodušší cestou dojel poslední jízdu dolů k autu. Ještě jsem odřídil kratší cestu zpět na chatu, kde jsme byli ubytovaní. Po té, co mě viděli přátelé, zavolali záchranku, ať mě raději zkontrolují.

V Jilemnici jsem ležel jednu noc a absolvoval jsem rentgen, CT a magnetickou rezonanci. Doktor mě znal – byl můj fanoušek a prý díky mě začal s lukostřelbou. Bylo to milé, přestože se začala prokazovat nemilá diagnóza. Několik zlomených obratlů, jeden z nich docela komplikovaně a začalo být jasné, že to nebude jen tak.
Protože jsem neměl komplikace ani větší bolesti, v klidu prakticky žádné, odmítl jsem veškerou medikaci a léky proti bolesti. Pan doktor, dokonce příbuzný od mé kamarádky – jak jsme po chvíli dialogu zjistili a protože můj přístup, to plně respektoval.

Chtěl jsem bez ovlivnění vnímat, co říká moje tělo a nechat ho přirozeně pracovat. Svaly okolo páteře byly ve spasmu, čímž přirozeně fixovaly páteř. Z pohledu medicíny byla nestabilní s údajným rizikem ochrnutí. Z mého pohledu moje tělo přesně dělalo to, co je třeba. A zároveň bránilo tomu, co by mě mohlo ohrozit.

Nechtěl jsem léky, jenž by „vyply“ svaly, které plnily svou speciální funkci přirozené fixace zlomeniny a bolest, kterou jsem ani netrpěl – narušil bych tím přirozené bezpečnostní mechanismy těla a vnímaní, které bylo klíčové v mém rozhodovaní.

Začalo se ukazovat, jak je zranění vážné a že bude vyžadovat zákrok na odpovídajícím pracovišti. Po jednom dni v Jilemnici mě transportovali na kliniku neuro-chirurgie v pražském Motole pro operační řešení. Nejvyhlášenější jméno českého spondylochirurga (nebudu uvádět) a celé oddělení největší, ve vší úctě špičkové, ale neurochirurgické fabriky u nás, jednoznačně a bez individuálního posouzení prosazovali operační zákrok bez spekulací. Neosobní přístup, absence diskuze a málo informací pod časovým nátlakem: „Tady se nepřemýšlí, tady se operuje“ mě odrazovaly.

Místo strachu a nejistoty, kterým by většina lidí podlehla a odevzdala svoje tělo, to ve mně stimulovalo rezistenci a víru v sebe sama, vlastní pocity, intuici a vše, co jsem se dosud naučil o svém těle. Moje sebedůvěra se opírala o fakt, že jsem se tomu věnoval už od pozdějšího dětství jako málokdo a dosáhl pozoruhodných výsledků jak ve sportu, práci s vlastním tělem tak i zkušenosti z posledního roku a zranění bicepsu. Částečně utrženou distální šlachu bicepsu, která se běžně operuje (už jsem s tím byl smířen), moje tělo díky rozumnému doktorovi vyřešilo samo. Spičkový ortoped z Bulovky, pan doktor Dolejš (díky za něj), po mém delším a trpělivém pozorování vyhodnotil, že se vymykám standardům a že si není jistý nutností operace. Viděl, že šlacha se krátce po utržení přichytila o pár centimetrů dál, doporučil klidový režim a po třítýdenním sledování mi doporučil postupný návrat ke cvičení. Za pár měsíců, během kterých jsem se tomu intenzivně věnoval, jak biceps a regenerace umožnily, byl biceps a jeho síla v původním stavu pouze s nepatrnou změnou tvaru.
Podtrženo – vyřešeno: Volba nejlepšího řešení v souladu s vlastním stavem, kondicí a schopnostmi, pod vedením správného doktora (jeho role je spíš průvodce či poradce) a společné vyhodnocení postupu s následným aktivním přístupem pro nápravu – obnovení původního stavu, je klíčem k nejlepšímu výsledku a eliminaci následků.

Poslouchal jsem svoje tělo, intuici a opíral se o zkušenosti. Neměl jsem žádné komplikace, ani výraznější bolesti či negativní signály – kromě strašení doktorů a nátlaku, ať se přes noc na základě jednoho posouzení a názoru rozhodnu.

Několik dní jsem vůbec nejedl kvůli bolesti stoliček, které se kývaly a nebyl jsem si jistý zda o ně nepřijdu. Rozhodl jsem se nedráždit je jídlem. Než jíst nekvalitní a nevyhovující jídlo v nemocnici, raději nic.

Mohu říci, že jsem si byl téměř jist, že moje tělo si s tím poradí. Z principu jsem odmítal dělat životní a nevratné rozhodnutí pod nátlakem, bez dostatku informací a na za základě posudku pouze jednoho zdroje, ke kterému nemám vztah – a ani oni ke mně. Diagnóza jednoznačně na operaci nemusí být na operaci pro každého. Nejsme všichni stejní a kdyby to moje tělo vyžadovalo zvláštní pomoc, asi by mi to dávalo najevo bolestí, komplikacemi a zlomenou psychikou. Ani jedno jsem však neměl.

Zásah do těla a sešroubování páteře mi přišlo mi přišlo zbytečné v mém případě. S úctou ke svému tělu, přirozenému pohybu v budoucnosti, s vědomím a jistotou, že moje tělo funguje výrazně lépe než u běžných lidí, jsem k údivu celého oddělení podepsal revers a rozhodl se pro konzervativní léčbu.

Ta probíhala bez komplikací s dodatečným dohledem pana doktora Majerníčka z pražské Bulovky. Přes kamarádku (díky moc, Míšo!) jsem mu nechal poslat mou diagnózu a ten mi zpětně „požehnal“ konzervativní léčbu bez operace. Svoje životní rozhodnutí v Motole jsem však musel udělat sám a proti všem. Následně neskutečný frajer, pan doktor Majerníček, kterému moje kamarádka, Míša z ortopedie, přednesla mou minulost a schopnosti, mi svým individuálním a rozumným přístupem „požehnal“ moje rozhodnutí. Dnes jednoznačně můžeme vyhodnotit, že to byl nejlepší postup.

Po šesti týden na lůžku kritický obratel uspokojivě srostl a mohl jsem začít rekonvalescenci. Deformace obratle je bez operace trvalá (je do tvaru klínu, ale už ne na kousky, ale v celku). V oblasti hrudní páteře se s tím však dá žít, cvičením se musí kompenzovat vyšší riziko zvýšené kyfotizace páteře (v podstatě hrb). Vše je to o přístupu – kdo má aktivní a správný, nemá prakticky žádné následky. Jediný následek je, že musíš celý život cvičit – ale je to vlastně dar! Kdo to podcení, tomu mohou přetrvávat bolesti, komplikace – hyperkyfóza či její dřívější nástup v pokročilém věku.

Začala další kapitola a v podstatě rekonstrukce těla. Byl jsem absolutně šokován, jak tělo a všechno po šesti týdnech ležení ochabne. Nemohl jsem stát na vlastních nohách, učil jsem se v podstatě znovu sotva chodit s pomocí berlí. Byl jsem jako invalida, nevydržel jsem sedět, měl jsem pocit, jako bych vážil tunu a že se zlomím při každém pohybu. Zraněná hrudní páteř nebyl v tu chvíli hlavní problém, ale všechno ostatní. Totálně zesláblý střed těla, chodidla, žádná síla a kondice. Je fakt velký rozdíl „nedělat nic“ nebo šest týdnů opravdu neopustit postel kromě jednoho kontrolního rentgenu. Pro správnou léčbu zlomených obratlů je nutné vyhnout se jakékoliv vertikalizaci. Můžeš se otáčet, leže na boku, ale jestliže je páteř v jiné než vodorovné poloze, zvýší se tlak na obratle a hojicí procesy se naruší. Když se chceš dobře vyléčit, tak musíš všechno, úplně všechno dělat v leže. Dá se to přežít a fungovat. Nezvládneš to sám, ale zadek mi nemusel nikdo utírat.

Každopádně tahle zkušenost mi hodně dala – raději skočím ze skály než umírat na posteli. Zároveň mi to dalo neskutečné uvědomění a vděčnost. Kdo tohle nezažil, vůbec si neuvědomuje, jaký má dar. Jaký je svobodný pohyb dar a radost. Už jenom to, že mohou vstát z postele, chodit, kde chtějí, hýbat se a sportovat. Marní čas nedostatečným pohybem, obyčejná procházka jim přijde nudná. Kdybys věděl, jakou já jsem měl radost z pár kroků o berlích zpočátku bosky na trávě. Byly však velmi bolestivé, nejisté a vyčerpávající. Jako když se dítě učí chodit – ostatně vypadalo to uplně stejně. Učil jsem se znovu chodit. „Pohyb je dar, Život je pohyb.“ Užívej si to!

Uvědomil jsem si také, že naprostá většina věcí, co lidé řeší, jsou totální blbosti a zbytečnosti. Máš tisíc problémů, dokud nemáš jeden – vážný zdravotní problém. Když ležíš téměř nemohoucí týdny na posteli, zajímá tě, jen kdy a jak vstaneš. Vše ostatní, co lidé řeší, ti přijde malicherné a k smíchu. To mě hodně posunulo v toleranci a ukázalo mi to, co je v životě opravdu důležité, a co je zbytečné řešit a věnovat tomu energii. Od té doby mě nikdo nenaštve a téměř nic mi nevadí. Zkrátka beru, jak to je, lidé, jací jsou a nesnažím se měnit to, co změnit nejde. Místo toho můžeš změnit svoji reakci, mít pro sebe více vyrovnanosti a pro ostatní můžeš být příjemnější.

Zároveň taky vím, jak se cítí nemohoucí či hodně staří lidé. A vím, jaké je to být absolutně bezmocný a odkázaný na pomoc ostatních. A také ne „ty ostatní“ každý má. Já děkuju rodičům a panu Mikulcovi, příteli mámi, kteří se o mě postarali. Bez nich bych chcípnul hladem a psychicky na LDNce. Jsou situace, které nezvládneš sám i kdyby jsi byl největší hrdina. Počítej s tím. Je super mít někoho, kdo s tebou počítá. A je fatální ho nemít.

Důvěra ve svoje tělo a jeho schopnosti podpořená znalostmi výživy a životním stylem mi umožnila zvolit jinou cestu, než je obvyklá, a s výsledkem mnohem lepším, než je obvyklý. 

Byla to výjimečná zkušenost, která mě celkově obrovsky posunula a jsem za to vděčný! 

Naturálně buduji funkční a estetické tělo

Od 18 let se věnuji soutěžní kulturistice v nejprestižnější amatérské federaci IFBB s dlouhodobými a významnými úspěchy. Mimo to jsem úspěšně několik let dělal i silový trojboj.

Vždy jsem se vymykal jak přístupem, tréninkem a výživou, protože jsem hledal nejlepší naturální cestu, poznával svoje tělo a lidskou výživu.

V kulturistice jsem měl několik etap od juniorské kulturistiky (bronz a 3x finále na MS), po šestileté pauze jsem přestoupil do klasické kulturistiky a rovnou titulem absolutního mistra ČR 2012 ve všech kategoriích mužské kulturistiky. O dva roky později jsem získal titul mistra Evropy v klasické kulturistice (2014), následující rok stříbro na European Games v Baku a dodatečně bronz z MS můžu v klasické kulturistice (vše nad 180 cm) a předtím jsem vyhrál prestižní Tatranská pohár v klasické kulturistice.
Další rok jsem kombinoval kulturistiku se silovým trojbojem, což nepřineslo ideální výsledky ani v jednom. Ale v roce 2017 soutěžní plavky vyměnil za dres a stal jsem se vícemistrem ČR v silovém trojboji RAW IPF nad 105 kg. Následovala osmiletá pauza a změny v osobním životě – avšak pozitivní změny v životním stylu, více zájmů, sportů a všestrannosti. Do léta 2022 jsem cvičil rekreačně, dělal jsem spoustu dalších sportů, ale vypadal jako v přípravě na soutěž. Měl jsem skvělou formu s minimem úsilí jako vedlejší produkt aktivního životního stylu a funkční výživy. Škoda, že jsem v té době neměl absolutně myšlenky na návrat k soutěžní kulturistice.

Na konci léta 2023 jsem si však částečně utrhl distální šlachu bicepsu při extrémním zatížení během kayakingu. Smířil jsem o operací, která však díky skvělé regeneraci nebyla nutná, protože utržená šlacha se následně přichytila a začala fungovat. Po klidovém období jsem začal cvičit pro obnovu původního stavu a vlastně jsem se díky tomu po letech vrátil k pravidelnému tréninku, který předchozí rok téměř vůbec nebyl kvůli rodinným problémům. Nápravou bicepsu (aktivním přístupem), kterou jsem po pár měsících smazal povědomí o zranění a jakékoliv následky (kromě mírné změny tvaru), jsem se však dostal díky posunu ve výživě a fantastické reakci těla do skvělé formy. Bez záměru a s údivem jsem za 4 měsíce zjistil, že jsem nabral 8 kg svalů a přitom ještě vyrýsoval. Do té doby bych sám nevěřil, že to jde naturálně. To mě motivovalo a přestože jsem už neměl soutěžní ambice, na poslední chvíli jsem se rozhodl zkusit MCŘ za pouhý měsíc soutěžní přípravy. Po 8 letech jsem se tedy vrátil a získal další titul mistra ČR (2024) v klasické kulturistice nad 180 cm. Díky dalšímu posunu ve výživě to však byla příprava mnohem jednodušší a kratší než kdykoliv dříve.

Po závodech jsem si naplno užíval pestrý životní styl, sport a život v karavanu. Absolvoval jsem již několikáté závody v enduru na horském kolem, krásně jsem se rozjezdil v bikeparcích, dal jsem si tak intenzivní ježdění na kayaku s kempováním na pražské Tróji. Vše se vyvíjelo podle představy, než jsem „narazil“ v ostrém, ale trochu zanedbaném bikeparku v Rokytnici. O tom si můžeš podrobně přečíst vedle: Odmítnutí operace a samovyléčení vážného úrazu páteře. 

Tento úraz (2024) byl největší životní výzvou, ale dal mi neskutečné poznání a zkušenosti. Zároveň jsem si jako motivaci, k rychlému a důslednému vyřešení vážného problému, dal jako cíl účast na ME po devítileté pouze od mezinárodních soutěží a relativně krátce po úraze. Udělal jsem si doslova intenzivní a zimní soustředění v Hradci Králové, kde jsem v podstatě rekonstruoval tělo. V životě jsem nebyl v takovém stavu jako následku po léčení zlomené páteře a dlouhé absolutní nečinnosti (6 týdnu v leže). Postupně jsem začal zvyšovat flexibilitu a sílu páteře a kompletně celého ochablého těla. Velmi mi v tom pomohlo spolu se silovým tréninkem cvičení Rope Flow, které mě učil Prokop Šimek (warriormove.cz), což byl i jeden z důvodů, proč jsem se s karavenem přesunul do Hradce Králové.

9 měsíců od zlomené páteře a po pouhých 6 měsících tréninku, kdy jsem musel obnovit funkci z invalidního stavu, nabrat zpět ztracené svaly a následně udělat soutěžní formu, jsem na jaře 2025 získal titul vicemistra ČR a na mistrovství Evropy jsem dosáhl finálového umístění. Pro mě to bylo vítězství a vyřešený životní problém.
Protože jsem chuť a bavilo mě, pokračoval jsem na podzimní MS, kde jsem získal titul vicemistra světa v pro mě nové kategorii Master’s Games Classic Bodybuilding. Ve stejné kategorii jsem získal druhý titul mistra Evropy na jarním ME (2026), což byla moje třetí a úspěšná sezóna v řadě. Několik let předtím by mě vůbec nenapadlo, že se k tomu takhle vrátím a posbírám další tituly.

Děkuji za tyhle výzvy, zkušenosti, možnosti a pomoc ode všech. Tohle jsem zvládl především díky svému odhodlání řešit překážky, schopnosti odrazit se od nich a motivu chtít od života víc.